Stará tržnice

Salem je vlastně docela malé městečko kdesi ve státě New York. Ničím nevybočuje, dokonce ani nejnadšenější turisté sem nemají za čím jezdit, a tak zůstává ideálním nenápadným hnízdem pro mnoho mutantů.

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Phoenix » 22. 07. 2015 23:59

To, že se jednou Jean vydala ven, se očividně už od začátku mělo nést v poněkud dobrodružném duchu. A třebaže dívka neměla v plánu narazit na dalšího mutanta, jako by tomu zvláštní shoda okolností chtěla přesně naopak. Jen s jistou nevěřícností zvedla c Octavii oči a znovu se krátce pousmála, zatímco k ní pomocí telekineze nenápadně přisouvala jednu figurku za druhou. „Já vím,“ pronesla zvláštním vědoucím hlasem, který by normálního člověka nejspíš vyděsil. Protože ono „vím“ v sobě neneslo žádné známky povrchnosti, ale skutečnou hloubku, jakési poznání. Vzala neznámou krátce za ruku a vtiskla jí do dlaně další s figurek, které si tu dívka dnes musela zakoupit a hlavou jí prolétl malý záblesk vzpomínky. Jako by jemný závan z minulosti, matný obraz tváře chlapce, kterému dívka důvěřovala, se pomalu vytrácela jako vybledlá fotografie v rodinném albu. Ta vzpomínka byla krásná, třebaže se v ní nic nestalo. Jen ji cítila, jako by byla její vlastní. Jean na chvíli v neuvěření ztuhla a jen tak tak se nepoddala celé vzpomínce. Ona sourozence neměla. A asi už nikdy mít nebude.
Z přemýšlení procitla až ve chvíli, kdy na ni Octavia znovu promluvila. Nedivila by se ani tolik jejím omluvám, nicméně Jean překvapilo, jak lehkovážně jí začala nabízet peníze. Bylo zvláštní, že si v tu chvíli na svém místě představila Gambita. V parodické verzi situace by se nejspíš usmál a zvolal své Merci beaucoup, popadl peníze a utekl. Díky této myšlence nedokázala vymyslet tu verzi reálnou, a tak se jednoduše ušklíbla, zatímco jí hlavou hodně hlasitě prolétlo L’enfer Cajunovým hlasem. „Ne, mě jsi nic nerozbila. Nerozbila jsi nic, co by se znovu nedalo vypěstovat nebo vyrobit. Jsou to jen věci,“ zavrtěla Jean hlavou a dlaní zdvořile odstrčila stranou ruku s penězi, o kterých dívka doufala, že si je zase schová bezpečně do kapsy dřív, než se objeví někdo, kdo nelituje ani bohatých slepců a už vůbec bohatých slepých dívek povalujících se po zemi. Sáhla po pytlíku, který se snažila dívka asi najít a podala jí ho, aby do něj uložila svůj skromný nákup.
Smířlivě se usměje na Oc, která se tak prudce postavila a hodlala se jí představit, třebaže k ní skoro stála zády. „Phoenix,“ hlesla tiše Jean, než si uvědomila, že se zapřísáhla tuhle přezdívku příliš nepoužívat. Většina lidí na škole jí tak ale říkala, třebaže netušila, proč. Sevřela v ruce pytlík s figurkami a postavila se před Octavii. Pokud měla znát její jméno, pak jen to pravé. „Tedy Jean. Říkají mi Jean,“ představila se jí znovu a jemně stiskla dívčinu ruku, než jí do ní vtiskla balíček s figurkami.
„Tuším, že jsi rozbila jeden stánek a několika lidem jejich pýchu. Takže v podstatě nic zásadního,“ dodala Jean odlehčeně, koneckonců když se podívala za sebe, zase až taková hrůza to nebyla. Na slepého člověka. Když se jí ale chtěla Octavia dotknout, Jean zaváhala. Mohla si tak vyžádat nechtěnou jízdu v dívčiných myšlenkách a vzpomínkách. Bylo by to jako si ukrást exkluzivní jízdenku a nechtít za ní zaplatit. Pořád ale nebylo stoprocentní, zda něco uvidí. Proto se sklonila k dívčině ruce, mírně semkla rty k sobě. „Můžeš,“ svolila nakonec a zavřela oči, doufajíc, že jí dívka nestrhne do divokého tobogánu vzpomínek a pocitů.
Obrázek
Uživatelský avatar
Phoenix
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 11
Registrován: 2. 02. 2014 19:30

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Balance » 23. 07. 2015 0:42

>>>
Axel si po obede hodil rýchlu sprchu, teda rýchlu len v porovnaní s jeho dlhými sprchami. Keď zo sprchy vyliezol, trvalo mu pár minút, kým si uvedomil, že je na izbe akosi podivne ticho, čo znamenalo, že jeho sestra buď spí, alebo sa zasa niekam vytratila bez neho. Prvá možnosť to nebola, posteľ bola prázdna, zostávala teda druhá. Niekto by si možno povedal, že chlapec bude vyšilovať, keď sa mu stratila mladšia slepá sestra... faktom však bolo, že Ax si na tieto úteky už dávno zvykol a bral ich skôr ako akúsi ich spoločnú hru v cudzom meste. Áno, Octavii mohol niekto naozaj ublížiť, ale Axel už zo skúseností vedel, že slepému dievčaťu s balíkom bankoviek nikto neublíži, maximálne ju tak pripraví o peniaze a tie im mohli byť ukradnuté. Axel na seba teda hodil biele triko a tmavomodré nohavice a ešte s polomokrými vlasmi zhrabol rolku peňazí, pre prípad, že bude Octaviu potreba vykúpiť kvôli škode, ktorú dozaista narobila, a vybral sa ju hľadať. Stopy a zopár okoloidúcich naznačovali, že Octavia sa opäť vytratila do tržnice. Občas mal pocit, že jeho sestru priťahujú miesta, kde môže narobiť najväčší bordel, ale nemal jej to za zlé. Nejak sa zabaviť musela. Jeho zábavkou v poslednej dobe bola tenisová loptička, ktorú si udieral o zem, o steny a o veci naokolo, s tým, že vždy trafil to, čo chcel. Tak aj dnes vyrazil do ulíc za sestrou s loptičkou ukrytou v dlani a z času na čas jej doprial trocha slobody, keď ju hodil o stenu či lampu. Do tržnice, kam smerovali stopy, sa dostal s mierným oneskorením oproti jeho mladšej sestre. Bordelu, ktorý narobila všade naokolo si nevšímal a len v tichosti prešlapoval pomedzi tú spúšť bystriac očami po svojej ľahkovážnej sestre. Nakoniec ju našiel. Stála uprostred ďalšieho neporiadku pred jedným z drobných stánkov, ktoré patrili miestnym a čo bolo horšie, vybavovala sa s nejakým dievčaťom. To nebolo nikdy dobrým znamením, pretože väčšina ľudí, ktorí sa s Octaviou rozprávali, od nej chceli buď peniaze, alebo stretnutie na polícii či s právnikom. Axel na okamih zastavil zo desať metrov od nich, aby zistil, ktorá z tých dvoch možností to bude. A ona to bola tá prvá, pretože pár sekúnd na to, Octavia vytiahla peniaze. Axelovi boli peniaze ukradnuté, nemal však rád, keď niekto otravoval jeho nevidiacu sestru. Prebodol dievča nesúhlasným pohľadom, ale nevyrazil sestre na pomoc. Zarazilo ho totiž, že dievča si peniaze nevzalo. Zatiaľ. Miesto toho sa otočil k stánku s lacnými kravatami a začal sa nimi bezducho prehrabovať, nie žeby mal v pláne niečo kúpiť. ~"Obťažuje ťa? Možno by si nemala utekať z izby kým som v sprche...,"~ prehovoril potichu v rodnej francúzštine, no bol si celkom istý, že ho sestra začuje aj na vzdialenosť desiatich metrov. Kútikom oka sestru sledoval ako tomu dievčaťu ohmatáva tvár a na okamih cudzinku v duchu poľutoval. On to neznášal, ale našťastie, jeho tvár už Octavia poznala ako mapu Švajčiarska, takže jeho si už sestriné ruky neohmatali zopár rokov.
Uživatelský avatar
Balance
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 13
Registrován: 28. 06. 2014 1:45

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Sense » 23. 07. 2015 1:17

Oc si peníze zase hezky schovala a na rozzářené tváři se jasně promítne, jak se jí uleví, když jí dívka řekne, že jí nic nerzbila, neublížila a tak podobně. Nejistě nakloní hlavu na stranu a několikrát rychle zamrká. Zároveň poté, co se představí poprvé, Oc prudce uhne světelnému cosi, i když úplně zbytečně. Zvuk většinou jde přímo a rychle, ale tohle byl takový chcípáček, který sotva vylezl z dívčiných úst... zvláštní. A zlváštní věci vzbudí zvědavost i v lidech jako je Oc. "Proč ne Phoenix? Vždyť je to pěkné jméno. A Jean taky, vážně," řekne po chvilce uvažování s upřímným úsměvem. Rozbitý stánek a pýcha nějakých lidí... to ji trochu bodne u srdíčka. Převezme si vděčně od Jean balíček a spokojeně ho obejme - nějak jí pořád uniká důvod nákupu figurek. "To mě mrzí. Myslíš, že kdybych se jim omluvila, byli by spokojení?" nadzdvihne tázavě obočí a hned na to samozřejmě zakýve souhlasně hlavou. "Ale máš pravdu, nic zásadního," přitaká téměř nadšeně a ani nemusí o svém názoru lhát, protože jednoduše v rámci vycházení se všemi vlastní názor moc nemá. To samozřejmě hned najevo nedá, vlastně to nedá najevo vůbec, kdyby Jean náhodou neměla ráda lidi s tak přelétavým názorem - to by vedlo ke konfliktu a to prostě není její oblíbená věc.
Oc sebou lehce trhne a prudce se otočí směrem, kde si bratr hraje na náhodného týpka. Tiše si povzdechne, ale protože si první chce osahat obličej Jean, na chvíli ho úplně ignoruje a věnuje se svému hmatu. Nos, rty, oči, a jej, tak jí akorát omylem dloubne do důlku, samozřejmě ne nějak silně. "Promiň, já nechtěla," omluví se provinilým tónem a pokračuje v rychlém zkoumání. Pokud jde o nějaké vzpomínky nebo tak něco, vesměs není nic ošklivého, co by se jí mohlo stát, kdyby to šlo jo hluboko, asi by se našlo i něco depresivního, jako první chvíle bez zraku a tak, ale jinak vesměs jen samé veselé vzpomínky. A její myšlenky se stejně teď zaobírají jen tím, že má Jean hezký nos, a určitě i hezké oči a je úplně jedno, že to si Octavia myslí o všech. Když je pak hotová, stáhne ruku k sobě a chvíli se mlčky usmívá na Jean bez jakéhokoliv očividného důvod. "Máš velmi pěkný obličej," oznámí jí po chvilce ticha nadšeným tónem a hlavu pootočí směr Axel. "~Ne, neobtěžuje, a promiň.~" odvětí jeho směrem jednoduše taktéž francouzsky, hlasitěji a možná to trochu pumpne i svojí schopností, i když nevědomky, načež se s potutelným výrazem nadšeného dítěte podívá na Jean. "Brácha si rád hraje na sledovačky," prohodí jen tak mimochodem pobaveným tónem a mávne tam, kde tuší Axela, aby se šel taky seznámit s jedinou slušnou duší v celém městě. Poťouchle zamrká na Jean, stále objímajíc ten pitomý pytlík s figurkami.
Sense
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 15
Registrován: 28. 06. 2014 19:13

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Phoenix » 23. 07. 2015 2:13

Když se nad tím Jean zamyslela, přezdívka Phoenix měla v sobě sice něco elegantního a nezkrotného, ale současně děsivého a neovladatelného. Něco, čeho se dívka podvědomě bála, aniž by tušila, že v sobě nosí skutečnou nebezpečnou entitu. Kdoví, jak by nakonec dívka jejího věku a zkušeností reagovala, kdyby se dozvěděla, že je téměř jako chodící časovaná bomba. Existovaly pravdy, které bylo třeba vyřknout, a vyřknuty byly. Ale také tu byly skutečnosti, které měly jednou vyplout napovrch. Až přijde čas. „Jean je někdo, kým doopravdy jsem,“ pokrčila rameny dívka, jako by to přeci bylo samozřejmé a jasné už od začátku. „Phoenix se mnou nemá skoro nic společného, krom věčné radosti ze života,“ dodala malou domněnku a nejistě se ošila, jako by kolem ní prolétla vosa. O žádný hmyz se ale nejednalo. Byl to zase ten nepříjemný pocit. Pocit, že se někdo blíží.
Ze značného neklidu ji částečně probudila Octavia, nicméně malý červíček v pozadí její hlavy jí nepřestal hlodat. Kolik mohlo na světě existovat mutantů a jaká byla pravděpodobnost, že na dva takové narazí hned první den, kdy vyleze z domu? Někdy si nepřipadala ani tolik jako telepat nebo telekinetik, ale jako spíše radar nebo magnet na obdařená individua. „Myslím, že by se jim ulevilo, kdyby zapomněli, co se stalo,“ odtušila Jean tišeji, zatímco po nich pokukovali rozmrzelí majitelé zbořených stánků a zničených výrobků. Nebylo zase tak jasné, kdo jim škodu zaplatí a upřímně vymáhat peníze po slepé dívce bylo trochu pod úroveň veškeré lidskosti. Všichni si raději zanadávali, proč jen si ta holka nevzala hůl, než aby hypnotizovali její kapsu nadutou bankovkami .
Když se mutant přiblížil na náměstí a začal se přibližovat přímo k nim, Jean na chvíli zatajila dech, skoro stejně, jako když poprvé myšlenkově mluvila s Charlesem Xavierem. Stejně, jako u Octavie, bylo setkání se svým druhem vždy o něco intenzivnější než s obyčejným člověkem. Bylo to jako stát uprostřed šedivé pustiny lidí, když vás zavalí zvláštní vlna energie, těžko lapitelná, ale snadná pro registrování. Zvláštní impulz, který každý z mutantů vydával v hlavě Jean zněl jako hotový radar. Mírně sebou cukla, když jí dívka začala osahávat obličej, čímž jí Oc nechtěně dloubla do důlku v momentě, kdy se pozornost Phoenix pomalu stáčela na muže stojícího u laciných tržních kravat. Upřímně vypadal, že si může dovolit víc. „To nic,“ odtušila Jean tiše směrem k nevidomé dívce a krátce upřela oči na Axelovu tvář, kterou znala z jedné z Octaviiných vzpomínek. Netušila, zda dá přednost úlevnému pocitu poznání nebo trochu té hrůzy, že v její blízkosti stojí dva rození mutanti, když vtom jí zavalila zvláštní vlna spíše pocitů než obrazců, které jako by se rozpouštěly pod prsty dívky a vsakovaly se Jean do kůže. Nebyl to intenzivní kurz do minulosti. Byla to příjemná jízda raketoplánem přímo na Měsíc. Se stavem bez tíže. „Uhm… děkuji,“ odpověděla trochu nejistě ohledně lichotky, sama si tu svou odpustila v domnění, že by mohla vyznít trochu vynuceně nebo ne zrovna přesvědčivě. Spíše se ale nedokázala pořádně soustředit na konverzaci, když měla v zádech Axela a k tomu spolu mluvili francouzsky. Přešla Fakt, že se nejspíš bavili o ní a o tom, zda někoho obtěžuje, a pro jistotu se zatvářila zcela nezúčastěně.
„Všimla jsem si,“ prohodila Jean nikoliv s ironií, jako spíše s naprostou vážností, chvíli upírala oči Axelovým směrem, jako by hodnotila svoje šance, zda tohle setkání přežije či nikoliv. Nakonec se ale vždy říkalo, že kdo uteče, vyhraje. „Myslím, že už budeš v dobrých rukou,“ pronesla Jean, čímž chtěla načrtnout svůj plán útěku.
Obrázek
Uživatelský avatar
Phoenix
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 11
Registrován: 2. 02. 2014 19:30

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Balance » 23. 07. 2015 20:58

Axel sa pri tých treťotriednych kravatách začal veľmi rýchlo nudiť a čoskoro už sa ani netváril, že ho zaujímajú. Konieckoncov, už na to nebol ani dôvod, pretože Octavia na neho i na takú vzdialenosť celkom otvorene prehovorila, čo prirodzene pritiahlo aj pohľad toho dievčaťa a Axel si tak s Jean chvíľu pozeral na diaľku do očí, kým tými svojimi skĺzol nižšie po jej postave hodnotiacim pohľadom. Nie žeby si o nej robil nejaký názor, bol to len pohľad chlapca teenegera, ktorý sa rozhoduje, či mu niekto stojí za to, aby sa s ním zoznámil. Pravdou však bolo, že Axel sa v tomto meste nudil na smrť a z väčšej časti za to mohla absencia priateľov, alebo skôr ľudí v jeho veku. Celé dni trávil so sestrou, takže keď mu dala Octavia pokyn, nemal prečo zostávať ďalej v úzadí. Nechal kravatu prekĺznuť pomedzi svoje prsty, druhou rukou vkĺzol automaticky do svojho vrecka, aby stade vytiahol tenisák, ktorý si začal udierať o zem, zatiaľ čo kráčal k dievčatám. Dosť možno si ani neuvedomil, že loptičku vytiahol. Robil to stále, aspoň čiastočne si tak vynahrádzal chýbajúci tenis a nedostatok pohybu a tiež to bol fajn prostriedok na krátenie času. Chôdzou dokonale hladkou, pri ktorej muselo byť každému prizerajúcemu jasné, že neurobil ani jeden zbytočný pohyb a nepoužil ani jeden zbytočný sval, dokráčal až k dievčatám. Bez akéhokoľvek otáľania k dievčaťu natiahol pravačku ako ho to otec od malička učil a predstavil sa: "Axel Loewy, brat." Ak si s ním Jean naozaj ruku podala, dozaista pocítila pri dotyku jeho ruky zvedavosť a očakávanie. Vytrhne ich toto dievča zo zabehnutej nudy tohto mesta? Alebo je to len ďalšia okoloidúca, ktorá sa stratí v dave cudzincov? "Si v poriadku?" tekol pohľadom na svoju o pár minút mladšiu sestru, ale už sa ani nesnažil pýtať, prečo to vždy urobí a újde mu. "Načo ti to bude?" nechápavo pozrel na figurky, ktoré si Octavia držala v sáčiku na hrudi. Občas svoju sestru naozaj nechápal, ale to dozaista ani ona jeho, nakoľko mali dosť protichodné povahy. "Môžeš to poslať matke... Možno sa zľakne a pošle po nás lietadlo," prehovoril absolútne sucho, takže nebolo možné odhadnúť, nakoľko žartoval a nakoľko to myslel vážne. Oči mu však znova tekli na neznáme dievča. "Ty tu bývať? Žijú tu všetci mladí človek niekde v jaskyňa, že je tu vždy tak mŕtvo? Alebo máte nejakú tajnú skrýša pod zemou a s cudzinca sa nebratkovať?" vypálil na Jean zatiaľ čo si pohadzoval v ruke tenisák a ani najmenej si nevšimol chýb, čo v tých pár zložitejších vetách narobil.
Uživatelský avatar
Balance
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 13
Registrován: 28. 06. 2014 1:45

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Sense » 23. 07. 2015 22:12

Oc to chvíli musí zpracovat, než se pobaveně uculí a odpoví. "Áha, chápu. Alterego? To je... jak to tady říkáte... cool." zakýve úznale hlavou, tváříc se, že ví, o čem mluví, i když doopravdy zrovna v tomhle oboru tolik vzdělaná není. Ne, že by neznala alespoň základy a tak, ale na to, aby soudila, jestli je dotyčná prostě jen cvok, nebo má něco jiného, na to si fakt netroufá. "Tak to nevím, jak udělat, jedině, že bych je poprosila, aby zapomněli, to by pomohlo, nemyslíš?" odvětí s naivní nadějí v hlase.
Mezitím, co se bráška blízí, u Jean to vypadá, že chce vzít roha. "Ale ne, nemůžeš ještě jít! Prosím? Musím ti to nějak oplatit, že si mi pomohla, něco si vyber," zamrká na ni s prosebným úsměvem a jako kdyby neměla co jiného právě nabídnout, neochotně zatřepe pytlíkem s figurkami, kdyby třeba Jean chtěla jednu, nebo dvě, nebo všechny. Je totiž pravdou, že její nákup nemá vůbec žádný důvod. Na bratrovu otázku jen tiše kývne, protože to je asi jasné, že je v pořádku. "Nevím, asi abych se měla čím zabavit, až rodičům dojde, že jsme utekli." odvětí tiše Axelovi a pobaveně ho strčí do žeber - tedy loktem pohne kamsi do prostoru, na opačné straně než je Axel, ale že by si z toho, že minula, dělala nějak velkou hlavu, to ne. Na vtípek o mamce se pobaveně zahihňá a něco by určitě ještě dodala, kdyby Axel tak neslušně nevypálil takové otázky směrem k Jean. Oc se neudrží a o chvíli později už si dlaní zakrývá oči při opatrném facepalmování. "Omluv bratra, dělá si srandu, vážně, že ano?" vrhne káravý výraz směrem, kde slyší Axela a ještě jednou se omluvně usměje na Jean, přičemž dlaň položí na Axovu ruku, snažíc se to uklidnit natolik, aby přestal pohazovat s tím míčkem, protože ji z těch nárazů začíná pomalu ale jistě bolet hlava. "Trochu slušnosti, Axi, Jean mi zachránila život," oznámí pak bratrovi s hrdým tónem a několikrát horlivě zakýve hlavou, jakože fakt nekecá. "Co kdybych ti koupila zmrzlinu, nebo něco k jídlu? Nchceš štěně? Štěňátka jsou fajn, koupím ti štěně? Koupíme jí štěně, Axi." navrhne pak směrem k Jean, aby se dostala konečně k jádru věci, proč ji tady ještě drží, kromě toho, že je nad slunce jasné, že Oc nechce jen tak jít někoho, kdo se na ni divně nedívá, protože je vždycky fajn popovídat si s někým jiným než s bráchou.
Sense
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 15
Registrován: 28. 06. 2014 19:13

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Phoenix » 23. 07. 2015 23:13

Jean trochu nejistě pohodila hlavou, aby z čela odehnala otravný pramen vlasů, který jí překážel ve výhledu a soustředila své zelené oči přímo na Octavii. Musela přiznat, že slovo „cool“ ji jaksi minulo, nicméně to asi nebyla Octaviina chyba, jako spíše Jeanin nezájem o takové zbytečnosti. S lidmi se obvykle dorozuměla i bez takových výrazů a svou rodnou angličtinu považovala za tak krásnou, že by její slova zkomolila snad jen ve chvíli nejvyšší nouze. Pousmála se na dívku, spojila si ruce za zády a prsty si začala třít kůži na levém zápěstí. Obvykle to dělala, když byla trochu nervózní. „Tak to bohužel nevím, hlášky americké mládeže jdou bohužel trochu mimo mě,“ přiznala se nakonec a doufala, že z toho dívka naproti ní nebude nijak rozhozená. Tu občas nezdvořilou upřímnost zkrátka zdědila po matce a geny – jak mnozí již věděli – se nedaly potlačit. Alespoň je v tomhle slova smyslu.
Když mladá mutantka znovu upřela pohled na spoušť, kterou její společnice provedla, musela si tiše uznat, že to přeci jen byla její chyba. Byla slepá a neměla ani hůl, kterou by si hlídala cestu před sebou. Nehodlala ale dívce nic vyčítat, dokonce ani kdyby vypadala, že by to snesla. Jak už řekla předtím – nezničila nic, co by se znovu nedalo vyrobit, postavit či vypěstovat. Byly to jen věci a v Jeanině očích byl materialismus trochu pošetilý a pomíjivý, jako většina hmotných věcí. „Myslím, že omluva by jim mohla stačit. Nebo by s to mohlo i promlčet,“ pohlédla krátce na majitele poničených stánků a už dávno se nevěnovali očima dívkám, ale spíše úklidu a tomu, aby dali své mobilní krámky zase popořádku.
Poničené stánky ale byly to nejmenší, co Jean zajímalo. Znovu na chvíli zabloudila očima k Axelovi, který už se u laciných kravat trochu nudil. A to nejspíš i znamenalo, že se brzy vydá přímo k nim. Proto se Jean trochu zmateně podívala na Octavii, která jí přímo prosila, aby zůstala. V hlavě se jí začaly prolínat najednou tisíce myšlenek, které na ní dotíraly ze všech stran. Přání malých dětí, vzpomínání starších spoluobčanů. Jedna dívka si u stánku s ovocem opakovala v hlavě verše Walta Whitmana a mladík, který jí nabízel zralé pomeranče, si v duchu zpíval House of the Rising Sun. Celé dění prolnul hlas Charlese Xaviera, který ji při příchodu na školu nabádal k opatrnosti při setkání s dalšími mutanty. Tohle bylo mimoškolně poprvé (pokud nepočítá Charlesovu návštěvu v jejím domě) kdy narazila na někoho, jako byla ona sama. Když se jí povedlo se trochu uklidnit, myšlenky v její hlavě i myšlenky ostatních začaly pomalu utichat, jako píseň, která se vyhrává do ztracena. Teprve pak se podívala na Oc a pousmála se. „Ale koupila sis je pro sebe,“ namítla zpočátku, když upřela své oči na balíček figurek. Když ale dívka naléhala, s mírnou rozvahou si jednu ze sáčku vylovila, úplně první, která jí přišla pod ruku. „Děkuji,“ poděkovala slušně a protočila zamyšleně figurku mezi prsty. Cítila, jak se k nim Axel blíží.
Vrhla na chlapce delší pohled, v jakémsi bezmocném očekávání. Z toho, co se dozvěděla o Octavii nejspíš tušila, jakým druhem mutace oplývá. Rozhodně ho ale nehodlala zmínit a už vůbec ho tu rozebírat. Zvědavost jí ale nedala, když k ní Axel natáhl ruku a představil se. Jean mu opětovala stisk a v momentě ji zavalily chlapcovy pocity. Třebaže se jednalo o krátký dotek, v dívčině těle nejpíš rezonoval ještě několik minut. „Jean Grey, těší mě,“ představila se mu tentokrát bezchybně, ne jako u Octavie. Koho by potěšilo slyšet, že Phoenix se jmenuje proto, že když napíná všechny své síly, začnou kolem ní šlehat plameny, které vlastně ani plameny nejsou?
Chvíli sledovala hašteření mezi sourozenci – upřímně doufala, že tu větu o útěku Octavia nemyslela tak úplně vážně – a mezitím si schovala její figurku do kapsy, než na ni znovu promluvil Axel zkomolenou angličtinou. „To nic, na tohle se obvykle ptají všichni, když sem dorazí,“ prohodila k Octavii a ponořila své ruce do kapes u džín. ~ „Myslím, že doby, kdy jsme přespávali v jeskyni, jsme o pár stovek tisíc let minuli. Většina mladých se tady soustřeďuje u školy Charlese Xaviera pro nadanou mládež. Hodně času nám zabírá učení, takže se ven dostáváme pomálu,“ ~ vysvětlila bez problémů chlapci vcelku plynulou francouzštinou a vzápětí se otočila na Octavii. Zmrzlina? Štěně? Jen stěží stíhala pobírat, že jí tu dívka nabízí jakési odškodné. „Ta zmrzlina bude fajn,“ odpověděla nakonec (už rodnou angličtinou), protože bylo asi marné dívku přesvědčovat, že jí nemusí nic kupovat. Nebyla zvyklá, aby jí někdo vyplácel za dobré skutky. „Co vlastně pohledávají dva sourozenci v takovém městě, jako je právě Salem?“ zeptala se čistě ze zvědavosti a částečně proto, že chtěla zakecat předchozí nápad se štěnětem. Možná kdyby věděli, s jakou mutací se potýká, s malým zvířátkem by si to rozmysleli…
Obrázek
Uživatelský avatar
Phoenix
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 11
Registrován: 2. 02. 2014 19:30

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Balance » 29. 07. 2015 7:46

"Ale my sme neutiekli. Sami nás sem poslali, len sme trocha zmenili destináciu," pokrčil ramenami a spiklenecky sa na Octaviu uškrnul, pričom si dal dobrý pozor, aby si pri tom aj pobavene odfúkol, pretože jeho sestra mohla jeho úškrn vidieť len sotva. Z toho, že Octavia jeho rebrá minula, si ani on nič nerobil, bol na to zvyknutý a vlastne po tom šťuchanci ani nijak zvlášť netúžil, takže ho pokojne oželel. Potriasol si rukou s Jean, ale jeho stisk bol skôr ako chabé podanie ruky, pri ktorom sa jej sotva dotkol. Axel dievčaťu nechcel rozdrviť ruku, pretože jeho schopnosti ešte stále neboli plne pod kontrolou a riskovať nemienil. "Teší ma, Jean," odvetil jej a potom ruku stiahol. Jeho pohľad sa však okamžite stočil na svoju sestru, ktorej pohoršene odvetil: "Nie, nežartoval som." Až keď si všimol karhavý pohľad svojej sestry, zamračil sa a vypadlo z neho strohé: "Oh... tak asi som... žartoval." Pokrčil ramenami a svoje slová vzal späť len preto, že Octavia bola z nich dvoch tá rozumnejšia a väčšinou mala pravdu. Čo ho však rozhodilo viac bola Octaviina ruka na tej jeho. Stiskol pery do rovnej čiary a uprel na ňu oči. Potichúčku, si povzdychol a ruku s loptičkou schoval do vrecka. "Prepáč," ospravedlnil sa sestre potichu, hlasnejšie to ani nebolo treba.
Nad odpoveďou slečny Grey najprv pretočil oči, keď ho zotrela tým, že v jaskyni už nespávajú pár tisícročí. Tá druhá časť jej odpovede ho však zaujala. O tom vzdelávacom inštitúte už počul od dievčaťa, ktoré nedávno stretol- Ciara. ~"Nie je to tá škola, kde si sa nedávno zatúlala?"~ prehodil smerom k sestre v rodnej francúzštine neberúc ohľady na dievča stojace pri nich. "A to študujete aj cez práz-dni-ny?" vykoktal posledné slovo a uprel na dievča nechápavý pohľad. Ešte stále boli predsa prázdniny (asi) a všetky tie decká boli v škole? "To ťa baví? Učiť sa?" nakrčil obočie podozrievavo. Pomaly začínal chápať, že si Oc s tým dievčaťom rozumie. Jeho sestra mala učenie tiež rada. "Jasné... zachránila ti život..." zopakoval Axel po sestre veľmi pochybovačným tónom a uprel pri tom na dievča sústredený pohľad. Axel dobre vedel, že jeho sestra všetko pozitívne zveličuje, takže tomuto vyhláseniu neprikladal žiadny význam. "Samozrejme, kúpme. Jean určite chcieť psíka, čo jej ocikať pantofla," uchechtol sa a zvedavo pozrel na Jean či si vyberie psíka alebo zmrzlinu. Zvolila rozumne a tak ju už nechal na pokoji a rozhodol sa jej odpovedať pre zmenu zasa on. "My nastúpili na zlé lietadlo a potom na zlý autobus," odvetil Jean v skratke. Pravdou však bolo, že mohli už dávno odísť, peniaze na to predsa mali. Niečo ich tam však pritiahlo a Axel mal pocit, že by ešte odísť nemali a tak čakali a nudili sa. "Ty si sa tu narodil? Alebo tu len študuješ? A čo študuješ?" spýtal sa na oplátku.
Uživatelský avatar
Balance
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 13
Registrován: 28. 06. 2014 1:45

Re: Stará tržnice

Příspěvekod Sense » 29. 07. 2015 22:11

Octavia nadšeně zatleská a maličko poskočí. "Zmrzlina tedy. Axi, půjdeme na zmrzlinu!" oznámí bratrovi, jako kdyby byl úplně hloupý a neslyšel celou tuhle konverzaci. Nad školou, kde se nedávno zatoulala, se musí trochu zamyslet. Popravdě ona to Oc nikdy pořádně neviděla, akorát tam zrušila místní keřík a pomlátila se tam do krve, taky mluvila s nějakou holkou. "Já myslím, že ano. Axi, učení není zas tak příšerné, víš." broukne k bráškovi s nevinným výrazem a několikrát zamrká, načež se zase hlavou otočí k Jean. "Zachránila," odvětí tiše,obličejem stále otočená na Jean. "Vlastně, kdyby mi nepomohla, byla bych asi úplně ztracená, měli bychom napsat domů, aby jí nechali udělit nějakou cenu, víš co myslím, ne?" obrátí zasněný úsměv na Axe a mezi tím, co si ti dva povídají, ona se chvíli ztrácí v představách o tom, jak její otec předává Jean medaili. Vnímat začne až když se začne mluvit o tom, jak se sem dostali. "Vlastně jsme mířili taky do školy, ale asi ne do nějaké pro nadané a nějak jsme se tady zasekli. Je to tu pěkný, ale trochu mi chybí lidi, chápeš, je zvláštní, že z té školy nechodíte ven, tedy nikdy jsem nějakou větší skupinu studentů neviděla," prohodí se zářivým úsměvem a nadšeně se zhoupne na patách, nejevíc žádné známky lítosti nebo smutku, jak by se prve mohlo z toho, co řekla, zdát. Je fakt, že vidět doopravdy nemůže nikoho, ale víme jak to myslí. Holt Oc je společenský tvor, má lidi ráda a kromě nevrlých babiček a lidí, kteří utíkají před jejíma očima, tady nikoho podobného Jean neviděla - necítila, dobře. Nepotkala.
"NarodilA, Axi, ona je holka, víš," opraví tiše brášku a maličko se zachichotá. Dál ale mlčí, protože ji taky zajímá, co přesně se tady dá studovat. Možná, že by se taky mohli přihlásit. "A je to jako vysoká, univerzita nebo tak?" pípne rychle aby nemusela moc skákat do řeči a proplete si před sebou prsty, lehce se narovná a nakloní zvědavě hlavu na stranu. K tomu napůl uvažuje, jaké štěně by jí měla pořídit, protože všichni mají rádi štěňata a ona ho určitě Jean odmítla ze zdvořilosti.

MH: Pardon za délku, trochu nestíhám :/
Sense
Mutanťátko
Mutanťátko
 
Příspěvky: 15
Registrován: 28. 06. 2014 19:13

Předchozí

Zpět na Město

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron